- Ruleta
- jeden stůl u zdi, kolo roztáčí krupiérka
„V sále se mluví potichu a dlouho“
Sál otevíráme v šest večer a první hodina bývá nejklidnější. Hosté se rozhlížejí, krupiérka vysvětluje, kdo kde sedí, a hlavně nikdo nespěchá. Jakmile se stoly zaplní, rozdají se žetony a hra jde svým tempem až do jedenácti.
Počet otevřených stolů se mění podle toho, kolik je hostů. V létě stojí všechny čtyři a v zimě často jen dva, aby se nikdo necítil ztracen v prázdném sále. Když host potřebuje pauzu, krupiérka stůl zastaví a zbytek hráčů si dá kávu nebo čaj.
Sál není hlučný. Kdo by chtěl velké vyprávění, patří do jídelny dole, kde se dá povídat a zpívat. Nahoře platí starý zvyk: ptát se šeptem, odpovídat krátce a smát se, ale nahlas jen tehdy, když se směje celý stůl.
Nikdo nemusí hrát. Kdo přijde jen se podívat, dostane židli u zdi, hrnek čaje a vysvětlení, co se zrovna děje. Za tři hodiny pozorování se naučí víc než z deseti stránek pravidel. Takhle se k nám dostala většina stálých hostů.
Vše se děje na místě. Z webu se nic nehraje a nic se nevyhrává, o peníze se nehraje a žetony zůstávají v sále. Hodnotu mají jen ve hře, a když se zavírá, krupiérka je sbírá do dřevěné truhly a ukládá až do dalšího večera.
Hosté se v sále střídají zhruba po hodině. Jedni odejdou dolů na večeři, jiní přijdou po práci. Krupiérka si pamatuje, kdo kde seděl, a vrátí každého na jeho místo, takže nikdo nemusí o stůl bojovat. Kdo na chvíli vyjde ven nadýchat se vzduchu, najde svou židli a žetony přesně tam, kde je nechal.
Mnoho našich hostů si ze sálu odnáší hlavně pocit klidu. Je to zvláštní, protože se hraje, počítá a rozhoduje, ale všechno se děje tiše. Možná proto, že tu nikdo nehraje o peníze a nikdo se nebojí, že o něco přijde. Žetony zůstávají žetony, karty zůstávají kartami a večer zůstává večerem.




