„Nic, co by se dalo spočítat“
Stálí hosté nedostávají žádné slevy ani výhody ve hře. Mají jen jistotu, že když zavolají odpoledne, bude pro ně stůl, a že hostesa ví, jak mají rádi svou kávu. To je celé a to stačí; zbytek by jen zkomplikoval vztahy u stolu.
Jednou ročně, na podzim, pořádáme klubovou večeři. Šéfkuchař uvaří něco zvláštního, co se na lístku nenajde, a hostům se u dlouhého stolu vyprávějí příběhy z uplynulého roku. Pak se jde nahoru a hraje se pomalu, jako na začátku.
Do knihy se nesmí zapisovat žádné údaje, které bychom nepotřebovali. Jméno, oblíbený stůl, příp. oblíbené jídlo. Nic víc. Kniha leží v šatně a nikdo ji nevynáší z domu.
Klub nemá předsedu ani výbor. Rozhoduje se u stolu, bez hlasování, podle toho, kdo má co říct. Kdo chce navrhnout večer nebo jídlo, které by chtěl na klubové večeři ochutnat, řekne to hostesce nebo napíše na lístek, který vhodí do schránky v šatně.
