Dům na Masarykově ulici nebyl vždycky restaurací a kasinem. Kdo se zeptá starších sousedů, dozví se o krejčovně, papírnictví a o schodech, po kterých chodili tři generace.
Příběh domu
Co jsme v domě našli
Když se dům začal opravovat, čekali jsme prach a staré noviny. Našli jsme ale mnohem víc: v patře na zdi kovové pravítko, kterým se kdysi měřila látka, v přízemí regál s malými zásuvkami a pod podlahou balíček tužek převázaný šňůrkou. Zdálo se, že dům nám chce něco říct.
Od starších sousedů jsme se dozvěděli, že v patře byla krejčovna, kde se šilo pro půl města, a v přízemí papírnictví, do kterého děti chodily pro sešity. Majitelé se střídali, dům zůstal. Říkáme, že dům pamatuje víc než my a měli bychom se mu přizpůsobit, ne naopak.
Historie
Co z domu zůstalo
Pravítko na zdi
Kovové pravítko visí v předsíni sálu, kde bývala dílna. Nikdo ho nesundal, protože se nikomu nechtělo. Hosté se pod ním fotí, i když by neměli. Pravítko má na jednom konci vyražené jméno krejčího, kterého si nikdo nepamatuje.
Regál z papírnictví
Dnes v něm leží koření, mouka, hrnky a pár knih o vaření. Jedna zásuvka je prázdná a patří hostům, kteří si do ní mohou vložit vzkaz pro příště. Čteme je jednou ročně, při klubové večeři, a odpovídáme na ně.
Schody
Dvanáct dřevěných stupňů, z nichž každý skřípe jinak. Nechali jsme je tak, jak byly, a jen přibili nový koberec. Hostesa Alžběta tvrdí, že podle skřípání pozná, kdo jde nahoru, a není to pravda jen u stálých hostů.
Dům nám ukazuje, že příběh nezačíná otevřením podniku. Začal dávno před námi a my jsme jen další lidé, kteří v něm zasedli ke stolu. Jednou pro nás také zbude jen zápis na zdi a vzpomínka na dobré večeře.
Pokud znáte starší příběhy domu, rádi si je poslechneme. Nejlépe u šálku čaje v salonku, kde se dobře vzpomíná.
Je vám alespoň osmnáct let?
Do sálu s herními stoly i k obsahu těchto stránek patří jen dospělí. Potvrďte prosím věk, abychom mohli pokračovat.
